RhB
(Rhätische Bahn)
Graubünden, Švýcarsko

Unikátní vysokohorská železnice

Švýcarské úzkorozchodné dráhy Rhätische Bahn (RhB) jsou světoznámým fenoménem v oblasti horských železničních drah. Tratě RhB překonávají vyjímečný terén pomocí vyjímečných staveb. Jde o čistě adhezní dráhy, pro které nalezneme těžko srovnání v jiných zemích. Ne nadarmo je vozový park RhB ústředním motivem většiny evropských výrobců zahradních železnic v měřítku II.
Následujícími fotografiemi se pokusíme přiblížit několik nejzajímavějších úseků tratí. Obrázky mohou jen lehce nastínit atmosféru této oblasti. Pro dokonalý zážitek se do švýcarského Graubündenu musíme vypravit...

Vývoj drah RhB

Ten kdo RhB dosud nenavštívil, těžko vstřebá množství informací popisující chronologický vývoj těchto drah. Tomu budou stačit fotografie. Dříve nebo později je však nutno RhB navštívit. A zde je pak jediné nebezpečí - že totiž těmto drahám člověk propadne a bude se toulat po jejich kolejích klidně celé dny...
RhB se nacházejí v kantonu Engadin, zasahují území s obyvatelstvem hovořící německy, rétorománsky a italsky. Všichni však znají i francouzštinu a angličtinu, takže jde o jazykově velmi zajímavé území. Množství japonských turistů si vynutilo nově mnoho informačních tabulí psaných »rozsypaným čajem«. Ve švýcarsku také potkáte hodně Škodovek a je možná otázka času, kdy se (doufejme) naučí i česky.
Dnešní síť RhB vznikala postupně jako několik samostatných drah. První tratí s parním provozem byl úsek Landquart – Davos, dále Landquart – Chur – St. Moritz a St. Moritz – Scuol (tato již jako elektrická železnice). Jako samostatné dráhy byla postavena elektrická dráha St. Moritz – Tirano (Bernina Bahn) a Chur – Arosa (Arosa Bahn). Tyto dráhy byly sjednoceny jako RhB. Nově pak přibyla tunelová spojka (Vereina Tunnel) mezi tratěmi Landquart – Davos a St. Moritz – Scuol.

Celkový přehled tratí RhB.

Historické fotografie a schemata tratí jsou použita z publikace »Das grosse Buch der Rhätischen Bahn 1889—2001« autorů Patrick Belloncle, Gian Brüngger, Rolf Grossenbacher a Christian Müller, kterou vydalo nakladatelství Viafer Kerzers v roce 2002. Soudobé fotografie byly pořízeny v letech 2005 a 2006, autory jsou Roman a Martin Šiler.

Chur – St. Moritz

Schema trati Chur - St. Moritz.

Na této trati, která vede z Churu nejprve plochým údolím řeky Rhein a pak odbočí do údolí končícího průsmykem Albula, je v závěrečném stoupání k vrcholovému tunelu několik fantastických železničních staveb. Patrně nejznámější z nich je most přes říčku Landwasser, která teče z směrem od Davosu a u obce Filisur se vlévá do říčky Albula. A právě kousek nad soutokem trať od Churu překonává odvážným obloukovým viaduktem říčku (Landwasser Viadukt), aby kolmo zaústila do svislé skalní stěny do tunelu. Stavba mostů a tunelů byla a dodnes je opravdu úžasným inženýrským dílem. Pokud se zahledíme na staré fotografie dokumentující výstavbu a uvědomíme-li si nejen náročnost fyzické práce dělníků, ale i schopnosti projektantů a zeměměřičů a v neposlední řadě i obdivuhodnou organizaci celé stavby, musíme smeknout.

Průběh trati u obce Filisur.

Průběh trati u obce Bergün.

Průběh trati mezi obcí Bergün a tunelem Albula.

26. 5. 2006

Stavba Landwasser viaduktu.

26. 5. 2006

I dále však najdeme neobvyklé scenérie. Za obcí Bergün stoupá trať trvale 40‰, křižuje celé údolí a výšku získává třemi spirálními tunely. Nakonec vrcholovým tunelem o délce 5,8 km podjíždí průsmyk Albula, který můžeme jinak dosáhnout jen po silnici (2380 m n. m.) – ovšem pouze v letní sezóně. Za vrcholovým tunelem trať pokračuje celkem plochým údolím směrem k obci Samedan a dále na St. Moritz.

Trasa u Landwasser viaduktu v roce 1904.

Vrcholový tunel Albulabahn.

Poslední jízdy poštovních kočárů v údolí Albula.

Stoupací rampa se spirálními tunely v prvních letech provozu.

Slavnostní otevření Albulabahn v Samedanu.

26. 5. 2006

Pokud se při jízdě vlakem stačíme dívat nejen na trať, ale i na ostatní přírodní scenérie a lidská obydlí, uvědomíme si, jak jsou horská údolí ve Švýcarsku opravdu velmi izolovaná. To má za následek nejen významně odlišnou architekturu v jednotlivých obcích, ale dokonce odlišný jazyk. V zimě bylo po několik měsíců nemožné horské průsmyky překonat. I tak byla cesta po horských silnicích zdlouhavá a namáhavá. Je snadné si představit, že mnoho obyvatel navštívilo »sousedy« ve vedlejším údolí jen několikrát za život. Také je jasné, jak byla stavba dráhy z hlediska komunikace důležitá. Zajistila celoroční rychlé a kapacitní spojení.

26. 5. 2006

2. 6. 2005

St. Moritz – Bernina – Tirano

Patrně nejúchvatnější trať RhB. Patří také jistě k nejzajímavějším adhezním tratím na světě. Trať překonává průsmyk Bernina, kde je ve výšce 2300 m n. m. nejvýše položenou tratí ve Švýcarsku. Procházka kolem trati v Berninském průsmyku i za teplého počasí je velmi poučná. Divokost a nehostinnost zdejší přírody dává dobře tušit, cože se to tady asi děje v zimě.

Schema trati Berninabahn.

Průběh trati z průsmyku Bernina směrem na Tirano.

Serpentiny Berninabahn nad obcí Poschiavo.

28. 5. 2006

Berninská trať byla vybudována v letech 1906—1910 jako elektrická, napájená stejnosměrným proudem s napětím 750 V, s maximálním stoupáním 70‰ a oblouky minimálně 45 m. Trať je ze St. Moritz nejprve vedena relativně plochým údolím do stanice Morteratsch, kde začíná prudké stoupání do sedla Bernina.

28. 5. 2006

Po překonání průsmyku začíná opět klesat do údolí s italsky hovořícím obyvatelstvem. Mimo úžasné serpentiny a vratné tunely je zde množství protilavinových galerií, které umožňují berninskou trať provozovat celoročně.

Klasická souprava na konci 20. let.

Parní fréza G 2×3/3 v akci.

V roce 1959 bylo možno vidět vozy ještě v původních barvách.

28. 5. 2006

3. 6. 2005

U velkého jezera za obcí Poschiavo se koleje ocitají místy i na ulici, takže železnice se stává pouliční dráhou. Nakonec se přiblíží další úžasné technické dílo – spirální viadukt Brusio, který je ikonou dráhy.

Kruhový most Brusio.

3. 6. 2005

28. 5. 2006

Koleje nakonec překonají hranice Švýcarska a v délce 2,6 km leží na území Itálie. V Tiranu se opět proplétá po ulici, koncové nádraží je velmi stísněné – pro odstavení vozidel je využit doslova každý metr.

28. 5. 2006

Dráha křižuje silnici na mostě.

28. 5. 2006

Chur – Arosa

Pouliční část dráhy do Arosy v Churu.

Další od počátku elektrifikovanou tratí je dráha do slepého údolí se známým lyžařským střediskem Arosa. Začátek trati ve městě Chur je opět úžasný - první kilometry vlak jede po ulici. Lokomotiva se s vagony sice vleče pomalu, ale přesto je to fascinující pohled. Našinec se ptá, jak mohl něco takového někdo povolit? No samozřejmě - původní motorové osobní vozy na ulici tak drasticky nevypadaly, a je připravena varianta obchvatu dráhy kolem centra v tunelu. Pokud obyvatelé toto finanční vydání odhlasují, bude i tady s romantikou amen.

Motorový vůz dráhy Chur – Arosa.

Brombez viadukt na trati Davos – Filisur.

27. 5. 2006

Davos – Filisur

Trať z Davosu vede údolím říčky Landwasser. Stavebně-technicky nejzajímavějším místem je nádherný Wiesener viadukt, který si můžeme projít i pěšky. Na boční lávce nad propastí si můžeme mimo jiné uvědomit, jaké výkony byly žádány od dělníků, kteří stavěli dřevěná lešení a na ně pak kladli opracované kameny viaduktu. Málokterý turista se odváží jít podél vnějšího zábradlí lávky. O naklánění nad divokou vodu ani nemluvě.