Dne 25. 8. 2007 se v obci Říčky konal dětský den, na který jsme byli pozváni s modely velikosti 5. Svezení na modelové železnici mělo výt odměnou za výkony podávané zúčastněnými dětmi v jednotlivých soutěžích organizovaných v prostoru obecního fotbalového hřiště.
Pro modely to byla první příležitost vyzkoušet si v praxi veřejný provoz.
Fotografie pořídili a laskavě poskytli pánové Jiří kůt a Tomáš Randýsek.
Modeloví železničáři připraveni zahájit provoz pro veřejnost. |
Těsně před konáním akce byly smontovány další koleje, tentokrát ve třímetrové délce jednotlivých polí. K dispozici bylo více jak 70 bm rovných kolejí, kruh tvořený oblouky s poloměrem cca 6 m, výhybna se dvěma výhybkami s odbočným poloměrem cca 3 m.
Pro samotnou stavbu bylo vybráno vyasfaltované parkoviště vedle fotbalového hřiště. Zde by vybudován ovál s výhybnou na jedné straně. Plocha byla v mírném sklonu - výhybnou se jezdilo z kopce.
Sestavení kolejových polí nebylo nijak složité, nicméně sešroubování všech spojek za pomocí akumulátorových šroubovaček vyžaduje čas. Dokompletování oválu trvalo o něco méně než dvě hodiny.
Drobné zvlnění asfaltového povrchu, které jinak ani nevnímáme, bylo nutno vyrovnat podložkami pod pražci, jinak by docházelo k vykolejením. Nároky na rovinnost plochy pro přenosné kolejiště jsou tedy dost velké.
K dispozici byly zatím jen jednomístné dvounápravové vagonky s bočními stupačkami. Na nich děti seděly poměrně vysoko, takže jejich poloha byla relativně labilní. Pokud se dítě za jízdy otáčí (třeba po rodičích) a není schopno správně reagovat na boční zrychlení při nájezdu do oblouku, dochází dost často k vykolejení. Pro děti jsou proto jednoznačně vhodnější lavicové vagony s otočnými podvozky, které budou postupně vyrobeny.
Provoz pro děti trval od dvou do šesti hodin odpoledne. Veřejnost byla jistě spokojena. Oba modely nakonec vydržely až do konce, ač bylo během dne několik technických problémů. Nejzávažnějším bylo přidření jednoho nápravového ložiska jihoafrické ANDPIE, která jela po kolejích poprvé. Naštěstí to bylo při posledním kole. Je nutno pořídit ještě další nástroje pro údržbu (například tlakovou olejničku). U obou lokomotiv je problémem jejich »imperiální« původ – výběr nářadí s palcovými rozměry je totiž v našich končinách komplikovaný. Také značení např. řady klíčů pověstnými zlomky je příšerné a pro nás vychované »metriky« nepřijatelné.
Praktický provoz ověřil spotřebu uhlí a vody obou strojů. U lokomotivy TWLR je přikládání uhlí za jízdy dost problematické. U modelu Henschel je to značeně jednodušší, vzhledem k umístění uhelného bunkru vedle pece. Pravidelné přikládání je však pro udržení dostatečného tepelného výkonu ohně dost důležité. Zanedbání vede k náhlému snížení vývinu páry, následnému poklesu tlaku v kotli. Slabý výfuk dyšnou pak nezajistí dostatečný tah v palivu, takže opětné roztopení modelu je možné prakticky jen při stání za pomocí dmychavky. Inu - topení bylo důležité i na velkých lokomotivách. Tam se ovšem jeden z posádky staral o oheň, druhý o řízení. Spotřeba destilované vody u modelů je dost velká. Díky tomu, že oba modely mají solidní boční vany, nemusí mít obslužný vagon tank s propojkami do lokomotivy. Udržování správné hladiny vody v kotli vyžaduje také neustálou pozornost. Nápravová pístová čerpadla přidávají vodu jen za jízdy. Seřízení správného množství přidávané vody bude vyžadovat ještě větší praxi. Spouštění injektoru za jízdy je vzhledem k nutnosti sledovat trať i cestující poměrně obtížné. Úkonů pro zdárné vedení modelu po trati je tedy dost.
Celodenní provoz klade i značné fyzické nároky na obsluhu. Sezení na obslužném vagonku není ergonomicky nejlepší. Kouř a saze při jízdě jdou přímo do obličeje. A pokud připočteme nakládání materiálu, montáž a demontáž kolejiště, není divu, že jsme si večer řekli – nádherné, ale stačilo!