Text a fotografie © Roman Šiler. Poslední editace 3. 12. 2012.
Není snad žádný modelář nebo provozovatel zahradní železnice, aby neřešil spřahování a rozpřahování souprav. V reálu kolem vozů a lokomotiv »poskakuje« několik zaúkolovaných a vycvičených drážních pracovníků, kteří provedení rozvěšení a svěšení souprav, či jednotlivých vozů, zajistí. Přestože modelové figurky Preiser jsou nejlepší, schopnost zvládat modelový posun jim pořád ještě chybí.
Osobní vlak na koncové stanici VINOHRADY před obrácením lokomotivy. Foto 2. 12. 2012. |
Všichni výrobci modelových železnic problém spojování souprav bez zásahu hřmotné nemodelové ruky řeší. Automatické svěšení patří ke standardu. Málokterý výrobce si dovolí nabízet spřáhlo, které by tuto automatickou funkci nemělo. Rozpřažení je ovšem mnohem zapeklitější úkol. Zpravidla se řeší pomocí speciálních zařízení na kolejích. Nejčastěji jsou to různá zdvihátka, která »šťouchnou« do mechanismu spřáhel tak, že dojde k jejich uvolnění, takže další jízdou dojde k rozpojení. Stejnou cestou šla i firma Ernst Paul Lehmann Patentwerk u svého systému LGB. I třenová spřáhla LGB jsou uzpůsobená ke »šťouchnutí« odspodu, s následkem rozpojení svěšených modelů.
Ty jsou každému modeláři »praktikovi« velmi dobře známy. Pro dálkové nebo lépe automatické rozpřahování třmenových spřáhel LGB slouží kolejová zařízení, která působí na háky spřáhel tak, že dojde k jejich sklonění a tím vyháknutí ze třmenu sousedního vozidla.
Zde je ovšem celá řada komplikací. Firma EPL od počátku osazovala své modely tzv. nesymetrickými spřáhly. Na jedné straně modelu (vzadu) bylo třmenové spřáhlo s odpruženým (sklopným) hákem, na druhé (přední) straně jen třmen bez háku. Potom stačilo jednoduchým zařízením mezi kolejemi jeden hák sklopit a došlo z rozpřažení. Nerovnosti na kolejích činí ovšem toto nesymetrické spojení málo bezpečné. Proto mají modely vozů přibalený ještě druhý hák, který si modelář domontuje případně sám. A ten to samozřejmě udělá. Nejen z důvodů, že má nerovné koleje, ale také proto, že jeho kolejiště obsahuje třeba obratiště vlaků (trojúhelník, smyčku). Není nic trapnějšího, než když k sobě přijedou dva vozy se třmenem oba bez háku...
Nesymetrické spojení se téměř bezezbytku přežilo. Ostatní výrobci modelů v měřítku »G« od LGB okopírovaná třmenová spřáhla osazují rovnou háky na obou stranách. Je proto zajímavé, že Märklin, současný nositel tradice EPL, dosud nesymetrické spojení ctí, což se projevuje nadále prodejem modelů s nesymetricky osazeným spřáhlem. Naštěstí stále s přibaleným druhým hákem. Jestli je to projev úcty k zesnulému strůjci programu LGB – panu Richterovi – bůh suď.
Symetrické spojení modelů však pro dálkové rozpojování souprav přináší další problémy. Lyžiny pro sklopení háků jsou od sebe dost vzdáleny, takže rozpřahovací zařízení (Art. 10520 – trvalý plastový rozpojovač, Art. 10560 – elektrický rozpojovač, kolej 150 mm) je nutné zdvojovat. Rozpojení ovšem ani tak není spolehlivé, protože dost závisí na celkové tuhosti spřáhla. Pokud je třmenové spřáhlo více vyloženo od podvozku, projeví se pružnost výložníku (držáku) spřáhla, který může být v důsledku pružnější, než plastová pružina vracející hák spřáhla do původní polohy. V takovém případě nedojde ke sklopení háku spřáhla, nýbrž ke zdvižení celého třmenového spřáhla a k rozpojení nedojde.
Jinou situací, kdy dálkové rozpřahování selhává, je případ, kdy jsou spojená spřáhla namáhána tahem. Háky mají totiž mírně negativní sklon, aby neměla tendenci při větším tahu ze sousedního třmenu vyklouznout. To je vysoce funkční konstrukční opatření, při rozpřahování však musí být spřáhla volná, jinak hák díky tření nesklopíme.
S vynikajícím řešením problému dálkového rozpřahování přišli opět konstruktéři EPL. V roce 1993, tedy již v digitální éře, byl upraven model malého posunovacího lokotraktoru se spojnicemi (Art. 21900), který dostal třměnová spřáhla s rozpřahovací funkcí. řešení bylo velmi chytré - třmen byl v horizontální rovině dělený a posuvný a hák sklopný. Posunem spodní části třmenu vpřed byla vytvořena šikmá plocha, po které se vysmeknul hák připojeného vozu. Vlastní sklopený hák se logicky zároveň vyháknul také. Pohon byl servomotorem, ovládání funkčními tlačítky ovladače. Zvlášť přední a zvlášť zadní spřáhlo. Sklopené spřáhlo bylo návěštěno rozvíceným levým nebo pravým střešním světlem. Servomotory byly zabudovány ve zvláštním prostoru před a za podvozkovou jednotkou.
Model byl vyroben ještě v další sérii v roce 2005 (Art. 23900). Jakkoli je tento systém geniální, není bohužel aplikovatelný na jiné modely, protože prostor pro servopohon u jiných modelů nenajdeme.
Joachim Dietz známý svými produkty na poli digitální elektroniky přišel s univerzálnějším řešením. Pomocí malého motorku s navijákem a lankem sklopil hák, který byl opatřen přídavnou kovou destičkou tlačící na hrot háku připojeného vozidla. Miniaturní motorek lze upevnit na daleko vyšší počet modelů. Mechanismus však není nenáchylný k poruchám. Vymyslet upevnění servomotoru je úkol pro již vyspělejší modeláře, stejně jako jeho naprogramování. Dekodér musí mít funkční výstup pro servomotor. Rozpřahování je funkční jen ve stavu uvolněných spřáhel. Přídavná destička háku nemá sílu na vyháknutí spřáhla v tahu.
Spřáhla Dietz jsou úspěšně nainstalována na modely Dietz - známé jsou především lokotraktory Köf a kapotová Gm 4/4 RhB. Montážní sady jsou v nabídce Dietz, ale pro obtížnost montáže nejsou tyto produkty příliš rozšířeny.
Dvorní dodavatel elektroniky pro EPL a dnes pro Märklin–LGB se neustále sympaticky rozvíjí. Konstruktéři přicházejí s dobrými novými nápady. Nápad zkonstruovat téměř univerzální dálkově ovládané spřáhlo je možné řadit k těm velmi, velmi dobrým. Mechanický princip spřáhla vychází z konstrukce LGB, která je popsána výše. Na této konstrukci se stejně firma již v devadesátých letech spolupodílela. Novátorská je miniaturizace servomotoru a jeho umístění přímo na konstrukci třmene, takže spřáhlo je rovnou montovatelné na více modelů LGB a na další po drobných úpravách. Zůstává samozřejmě několik modelů, které vyžadují podstatný zásah do konstrukce pojezdu, takže použití spřáhla je hodně problematické.
Nádherné modely švýcarských horských Rhétských drah nevyžadují příliš velkou úpravu pro montáž automatických spřáhel. Proto byl model této lokomotivy zvolen jako první pro ověření způsobu montáže a následného ovládání spřáhla. Konkrétně šlo o model stroje evid. č. 618, který byl původně dodán s továrním dekodérem MZS. Model má funkční polopantografy a vyznačuje se poblikávajícími barevnými LED na pultu strojvedoucího. Model byl dodatečně osazen zvukovým modulem LGB, což jsou známé černé krabičky s vlastním dekodérem, digitálním zvukem a vestavěným reproduktorem. Modul s názvem »E-lok universal« obsahuje nahrávku právě elektrické lokomotivy Ge 4/4 II. Dnes jsou tyto moduly téměř bezcenné, protože elektronika prodávaná firmou Massoth separátně mimo LGB je na mnohem vyšší úrovni.
Nicméně - co funguje, netřeba vyhazovat. Montáží spřáhla na tento model prověříme zapojení spřáhel na tovární dekodér MZS, který je v útrobách hodně modelů vyskytujících se na zahradních kolejištích.
Z krabičky v klasicky modré »massoťácké« barvě na nás vykoukne dvojice spřáhel s namontovanými servomotory a smotanými napájecími třížilovými kablíky se zásuvkou. Dále jsou tu dva montážní vruty pro upevnění třmenu do držáku (některé třmeny mají u LGB bohužel kratší vruty, které jsou funkční jen u spřáhel bez háku). A samozřejmě návod v němčině a v angličtině.
Model obrátíme koly vzhůru a odmontujeme stávající třmenová spřáhla. Nová spřáhla připravíme k montáži tím, že odšroubujme blok se servomotorem. přitom dbáme na to, aby páska nasazená na třmen spřáhla zůstala na svém místě. Je to opatření pro dosažení vstřícnosti šroubového mechanismu s unašečem a táhel spřáhla po zpětné montáži motorového bloku.
Jedinou destruktivní úpravou, kterou musíme udělat, je odstranění části výztužných žeber na konzole spřáhla. Žebra je možné pilovat, odříznout ostrým a pevným nožem, nebo odstřihnout přesnými štípacími kleštěmi. To je metoda asi nejrychlejší a nejjednodušší.
Následuje vytvoření malého žlábku pro protažení třížilového propojovacího kablíku pod kryt pohonné jednotky. Kablík bude protažen kolem nápravy otvorem pro taktovací senzor na jednom podvozku nebo pro spínač zvuků na druhém podvozku. Otvory v hlavním rámu jsou pak oba kablíky přivedeny do prostoru strojovny.
Na lokomotivu namontujeme nejprve vlastní třmeny - buď vruty originálními nebo v balení přiloženými. Potom vrátíme zpět pohonné jednotky a jejich kablík protáhneme tělesem podvozku a kryt podvozku zpět upevníme.
Výrobce vybavil spřáhla přívodním kablíkem osazeným mikrokonektorem. Tyto zásuvky jsou používány pro připojení nejrůznějších funkčních výstupů nebo vstupů dekodérů LGB nebo Massoth. Třípinová zásuvka pasuje do soklů s výstupen F1 na továrních dekodérech MZS, na továrních deskách rozhraní DCC, popřípadě na deskách DCC firmy Massoth. Vadou na kráse je fakt, že do jedné zásuvky připojíme pouze jedno spřáhlo. Další funkční výstup na továrních dekodérech není k dispozici. V případě svedení obou spřáhel na jeden funkční výstup musíme zase vyřešit spojení obou kablíků.
Asi by se hodila jednoduchá součástka se dvěma paralelně spojenými zásuvkami s vyvedený jedním kablíkem s jednou zásuvkou. Toto řešení by bylo použitelné ve většině případů montáže. Bohužel to však dopadne většinou tak, že zásuvka na kablíku je ucviknuta a ke slovu se dostane pájka. Pro mnoho aplikací budou také kablíky krátké. To zjevně platí pro velké lokomotivy.
V našem případě byly ucviknuty obě koncovky. Pomocí kousku »univerzální bastldesky« byly oba vývody ze spřáhel spájeny paralelně a stejně tak byl na desku napájen jeden odstřihnutý konec kablíku se zásuvkou. Ta byla zasunuta do patřičného soklu F1 na desce dekodéru. Zásuvka F1 je na desce takto označena. V návodu jsou navíc fotografie všech tří typů desek se zásuvkou F1, takže by se nikdo neměl poplést.
Zapojením spřáhel na dekodér je montážní práce u konce. Zbývá jen nastavit patřičné hodnoty CV na dekodéru. Model postavíme na programovací kolej a ovladač přepneme do programovacího režimu. Nejprve bude vhodné ověřit stávající nastavení. CV 49 ovládá napětí výstupu F1. Hodnota má být 32 (plné napětí). Přiřazení tlačítka pro F1 bývá továrně nastavené na T1 (CV 51, hodnota 1).
Pro spřáhla ponecháme plné napětí výstupu a přiřadíme vhodné tlačítko. Pokud je model osazen zvukovým modulem, ovládá T1 pískání nebo troubení. Pokud nelze přiřazení zvuků přeprogramovat a pokud nejde využít tlačítka T9—16, jako v našem případě, nezbývá, než zvolit zvuk, který se při zapnutí funkce rozpojení spřáhla ozve. V případě modulu pro elektrické lokomotivy byl vybrán zvuk kompresoru. Lokomotiva se tedy »rozvrčí« jak při rozpřažení, tak i při povelu uvedení spřáhla do základního stavu. Zvuk kompresoru je ovládán T5, takže naprogramujeme CV 51 na hodnotu 13. A můžeme zkoušet.
Obě spřáhla fungují od počátku bezvadně. Otevírají se tak nové možnosti zejména při obracení vlaku na koncových nádražích, ale nakonec i kdekoli na trati, kde je předjízdná kolej. Model může odpřáhnout osobní vlak, odjet do depa nebo připřáhnou nákladní vlak. To vše bez nutnosti šlapat do kolejiště a ručně s modely manipulovat. Prostě nádhera.
Kdo jednou namontuje do lokomotivy zvukový modul nebo zvukový dekodér, je většinou ztracen. Chce mít bez pardonu i ostatní moduly zvukové a tiché modely mu připadají jaksi nepatřičné. Podobně to možná bude s automatickým spřáhlem. Kdo nejezdí jen po okruhu...
Je zřejmé, že připojení na nové dekodéry XLS skýtá ještě větší funkční komfort. Tyto dekodéry mají více funkčních výstupů, ty jsou navíc většinou volné, takže je možné připojit každé spřáhlo zvlášť, tzn. separátně přední a zadní na rozdílná tlačítka. Je možné volně přeprogramovat ovládání zvuků, lze použít všech 16 tlačítek na ovladači. Moduly obsahují i zvuk spřahování, takže je možné sladit funkci spřáhla se zvukem. Ovládání spřáhel je tedy možné naladit podle potřeb a chuti modeláře.
Nemá to chybu.