motorový a řídicí vůz
DB VT98/VS98
Piko

Novinka, kterou od firmy Piko očekávalo relativně hodně modelářů i v České republice, se dostala na pulty modelářských prodejen těsně před zahájením norimbergského hračkářského veletrhu na začátku února 2009. První exempláře z předprodejní série bylo možno vidět na akcích v Německu již před vánocemi. Model si nyní múžeme bedlivě prohlédnout, vyzkoušet a nainstalovat do něj osvětlení, dekodér a zvuky.
Recenze byla sestavena 8. 2. 2009, text i fotografie © Roman Šiler.

Piko Art. Nr. 37300 - kolejový autobus VT98/VS98

Předloha modelu i na našem území

Osobní motorové a řídicí vozy řady VT56 a výkonnější VT98 byly pro německé dráhy vyráběny v letech 1950—1960. Celkem bylo vyrobeno 584 a 332 kusů. Šlo tedy o velmi rozšířené vozidlo. V licenci byly tyto vozy vyráběny i Rakousku. U DB skončil pravidelný provoz těchto vozidel nazývaných kolejové autobusy v roce 2000. Zajímavé je, že tato vozidla zajíždějí na naše území na trati Zittau – Liberec, kde provozuje dopravu firma Railtrans.

Model svým provedením neurazí

Větší kartonová krabice v klasických Piko–barvách dává tušit, že nejde o úplné drobečky. V polystyrénovém výlisku obalené měkkou PVC fólií leží nad sebou dvojčata, která se těší na první projížďku.
Hned na první pohled je zřejmé, že v případě motorových vozů se »pan správce snažil«. Konečně má Piko vozy na rozchodu 45 mm, které nepůsobí lacině. Je to především dobře propracovaným povrchem karoserie, kde jsou dobře zobrazeny droboučké nýty oplechování, kde je jemné gravírování spár, dobře jsou provedena okna, i střecha má vsazovací, dobře propracovaný výlisek. Těžko se to dá nějak kvantifikovat, ale model zkrátka vypadá dobře. A to je dost důležité. Není to jen hračka pro malé děti, což – ruku na srdce – nesplňuje například parní lokomotiva řady BR 80.
Hnací i přívěsný (řídicí) vůz vycházejí samozřejmě ze společných dílů. Unifikace ale není až tak rozsáhlá, jak by se na první pohled zdálo. Je to dáno tím, že obě karoserie nejsou stejné (přívěsný vůz má na jedné straně čtyřdílné skládací dveře, přičemž ostatní jsou vždy třídílné), rozdílné je vybavení střechy, interiér se rovněž liší (zavazadlový prostor vleku). Spodek motorového a vlečného vozu musí být samozřejmě rozdílný.
Co zaslouží absolutní pochvalu – je dokumentace. Je zde dobře propracovaný montážní návod, který nevyžaduje prakticky znalosti cizího jazyka (solidní kresby), explozivní výkresy se seznamem součástí (náhradních dílů), záruční listy i v českém jazyce, apod. Dokumentace LGB není špatná, ale například mechanická část modelů zůstává kupujícímu oproti modelům Piko zastřená tajemstvím.

Pojezd modelu

Modely mají poměrně velký rozvor. To je samozřejmě problém pro oblouky malého poloměru. Konstruktér se s tím vypořádal vytvořením otočných jednonápravových podvozků. Aby se volně otočné nápravy chovaly spořádaně a předvídatelně, jsou kolejové sběrací botky doplněny z vnitřní strany »okolkem« – jakousi vodicí přírubou. Botky potom plní funkci chybějící druhé nápravy, takže podvozek se v i v zatáčce R1 celkem spolehlivě natočí a na rovné trati zase vrátí zpět. Vodicí sběrací botky tak má i vlečný vůz, ač proud sbírat nepotřebuje a ani ho nesbírá. Jako sběrače se však botky na vleku jistě dají využít, čímž by se mohlo zlepšit napájení soupravy. Zásah do elektrické výzbroje by ovšem byl v takovém případě větší.

Kola modelů mají klasický Piko-profil a jsou z obvyklé slitiny. Negativní vlastnosti obou tak přetrvávají. Převod z motoru je opět zcela tuhý, takže nelze ručně otáčet koly. Je třeba se vyvarovat ručního posunování modelu po kolejích, protože třením o kolejnice se celkem ochotně vybrušují do obručí zablokovaných kol plošky. Chod motoru je jinak klidný, převodovky jdou vcelku hladce.

Spřahovací ústrojí

Je řešeno klasicky třmenovými spřáhly, která jsou namontována pouze pro spojení mezi oběma vozy. Další dvě jsou ovšem v krabici, upevňovací vruty a plastové podložky jsou v příbalu spolu s propojovacími kabely. Vzdálenost mezi vozy je samozřejmě velká. Jde opět o diktát oblouků s poloměrem 600 mm. Znásobený nárazníky normálního rozchodu. Středové nárazníky úzkorozchodných modelů jsou v tomto směru milosrdné.
Třmenová spřáhla typu LGB jsou rovněž otočná, středění zajišťují pružné »fousy«, které se budou nepochybně postupně unavovat. Třmeny nevypadají zrovna nejlépe. Šikovný modelář, který bude soupravu provozovat pravděpodovně trvale spojenou, může třmeny lehce nahradit pevnou plochou spojkou. Ta navíc může být zkrácena v závislosti na minimálním oblouku na trati. Pro oblouky R3 již můžeme modely přiblížit o 2 cm. Spojení »nárazník na nárazník« můžeme ale aplikovat akorát tak ve vitríně.

Elektrická výbava

V případě modelu kolejového autobusu popošla firma Piko opět o kousek dále. Na motorovém voze je instalováno digitální rozhraní a instalované vnější osvětlení LED má i přepínání na červenou. Objevují se tedy desky s plošnými spoji, diodami a ochrannými odpory.

Rozhraní je tvořeno deskou se šroubovacím konektorem ve velikosti dekodéru Uhlenbrock. Firma Piko tedy neponechává nic náhodě a prostor pro přiživení se dalších výrobců zužuje. Jak uvidíme dále, celkem nekompromisně. Pro dovybavení modelů jsou v nabídce dekodéry a zvukové moduly (na bázi Uhlenbrock + Dietz) a vnitřní osvětlení. Pro případ instalace dekodéru je potom deska rozhraní demontována, na její místo je přišroubován dekodér a vodiče jsou přepojeny na jeho svorkovnice. Vymyšleno je to celkem dobře.
Mezi oběma vozy je elektrické propojení (pro vnější a vnitřní osvětlení) provedeno dvěma dvoužilovými kablíky s konektory. Zásuvky pro tyto vodiče jsou celkem elegantně umístěny pod odklopnou atrapou vzduchových hadic na čelech vozů. Zasunutí propojovacích vodičů do zásuvek vyžaduje trošku trpělivosti, protože pro prsty dospělého tu mnoho místa není. Ale nevypadá to špatně.

Jízdní vlastnosti

Pokud vše funguje, jak má, můžeme vyrazit na trať. Kola modelu mají vzhledem ke svému povrchu tendenci rychleji se obalovat nečistotami. Proto se docela rychle objeví problémy s napájením. Sběrací botky s bočním vedením, které tak mají větší styk s kolejí, tento jev trošku brzdí. VT 98 vydrží jezdit mnohem déle, než třeba Taurus nebo BR218. Postupným oježděním kol se negativní jev zmírňuje. Vždy ale platí, že lokomotivy LGB vydrží daleko vyšší znečistění kolejí, než lokomotivy Piko.
Brzy se také objeví problém zhoršeného přenosu proudu z náprav. Jev je způsoben mastným povrchem osy nápravy v místě dotyku vnitřní nápravové sběrací pružinky. Proud je sbírán v těsné blízkosti kluzného uložení nápravy ve výlisku podvozku, které je mazáno vazelínou. Mastný film na povrchu osy se pravděpodobně míchá s prachem a otíraným materiálem z černěného povrchu. Tyto mastnoty jsou vodivé špatně. Při vzniku problému je nutno nápravy z podvozků vymontovat, důkladně očistit a ošetřit kapkou ze spreje KONTAKT 61.

Foto 7. 2. 2009 © Roman Šiler.

Větší styčná plocha sběracích botek zvyšuje také hladinu zvuků tření, což není moc příjemné. Téměř tak zaniká přirozené »klepání« kol na stycích kolejí. Jaký rozdíl oproti lokomotivám Kiss, které botky nemají (mohou si to vzhledem ke hmotnosti a nerezovým kolům dovolit)!

Foto 7. 2. 2009 © Roman Šiler.

Souprava jinak jede hezky, oba vozy nemají žádné adhezní potíže i ve stoupání 7%. To ale není žádné překvapení. Vedení otočných náprav vodicími botkami je funkční, na nerovnostech trati však působí potíže. »okolek« botky se rád zadrhává zejména na sdcovkách výhybek nebo na kolejovém styku s větším zlomem. Zatím však nelze usuzovat na rychlost opotřebení sběracích botek a z toho vyplývající změny jejich funkčnosti.
Modely VT98/VS98 jsou hezké a pro oživení provozu v měřítku 1,5 jsou přínosem.