Tatranské železnice jsou pro našince pojmem. Přesto, že jsme nuceni již delší dobu zařazovat je do rubriky »zahraniční«. Ano – Vysoké Tatry, jediné velehory v Československu, se ocitly za hranicemi. Převážná část obyvatelstva České republiky toho už zřejmě nijak nelituje, nedávné otevření hranic nám navíc umožňuje navštívit Tatry se stejnými komplikacemi, jako v éře Československa (to jest – s žádnými). Navíc – na samém začátku rozvoje dopravy byly Tatry také za hranicemi. Horní Uhry sice patřily do »Schengenu« tehdejšího Rakouska - Uherska, takže cestování také nebylo z hlediska hraničních kontrol nijak divoké, ale cizina to byla.
Vysoké Tatry jsou svým územím poměrně malé. Je zde však koncentrováno prakticky vše, co je pro horskou oblast z hlediska drážní dopravy specifické. V době, kdy jsme znali Švýcarsko a Rakousko jen z vyprávění, nám Tatry připadaly jako drážní ráj plný vyjímečností. Dnešní pohled je trošku jiný, ale i tak Tatranské železnice neztrácí své individuální kouzlo.
Středem našeho zájmu je drážní doprava v Tatrách provozovaná dříve ČSD, v současnosti ŽSR. Je to přesnější, než obecný pojem železnice, protože se nám líbí i lanovky. Úmyslně však chceme pominout sedačkové lanovky a lyžařské vleky. Mimo dráhy Poprad – Studený potok – Tatranská Lomnica se dotkneme také normálněrozchodné železnice (Košicko–Bohumínská dráha), která dopravu ve Vysokých Tatrách ovlivňuje jako hlavní trasa „přísunu“ turistů – tedy alespoň těch, co nepřijíždějí svým automobilem.
Popis historie je velmi zajímavý. V této souvislosti bylo vydáno již několik publikací, z nichž některé jsou svým obsahem velmi solidní. Existuje také celá řada velmi zajímavých fotografií, které dobře ozřejmují celé minulé období. V rámci tohoto oddílu se však historii budeme věnovat jen okrajově.
Vysoké Tatry jsou především turistickým fenoménem. Rozvoj masové turistiky a tím i rozvoj podtatranských osad, šel ruku v ruce s rozvojem dopravy. Také co s krásnou přírodou, když se tam člověk nemůže normálně dostat. Prvním hromadným dopravním prostředkem tak byla samozřejmě železnice (zmiňovaná KBD – první vlak v Popradu 1871). Koleje rozchodu 1435 mm byly dovedeny i do Tatranské Lomnice (1895).
normálněrozchodné železnice |
O rok později byla zprovozněna první skutečně horská dráha – zubačka s parními lokomotivami na rozchodu 1000 mm – v trase Štrba – Štrbské pleso (1896). Parní zubačka sice nepřežila první republiku, ale pokračovatelem tradice je obnovená elektrická ozubená dráha od roku 1970.
|
V roce 1904 byla uvedena do provozu bezkolejová dráha v trase Poprad – Starý Smokovec. Šlo vlastně o první trolejbusy, pro něž se u nás vžil pojem »historické trolejbusy« (na území bývalého Československa byly čtyři takové provozy). Provoz v Tatrách byl však již po dvou letech zastaven. Na konci roku 1908 byla konečně zprovozněna první elektrická železnice z Popradu do Starého Smokovce a zároveň i pozemní lanovka ze Smokovce na Hrebienok. Obě dráhy měly rozchod 1000 mm. Ze Starého Smokovce pak byly tratě prodlouženy na Štrbské pleso a do Tatranské Lomnice (1912).
|
|
Posledními drahami, které byly v Tatrách vybudovány, byly visuté lanové dráhy. Šlo o dvojúsekové spojení Tatranské Lomnice s Lomnickým štítem. Dolní úsek s mezistanicí a dvěma kabinami byl zprovozněn v roce 1936, úsek s jednou menší kabinou Skalnaté pleso – Lomnický štít pak v roce 1941. Další kabinková lanovka (čtyřmístné odpojitelné kabinky) byla vybudovaná opět v Tatranské Lomnici a dvěma provozními úseky vedla na Skalnaté pleso (1973). Druhý úsek byl veden paraleně se starší sestrou.
|
Každý dopravní systém se vyvíjí. Pokud má přežít a mít své místo na slunci, musí reagovat na potřeby společnosti, které slouží. A musí reagovat i na jiné – například přírodní – jevy, které mají mnohdy agresivní vliv.
Vysoké Tatry |